Formani
Toto pojmenování je velice staré, ale na našem území je ze spisů Jana Husa (1370 Husinec – 6. července 1415 Kostnice) známé starší pojmenování vozataj. Od 15. století se zažilo cizí označení forman.
Toto se ujalo jak v mluvě, tak v písni např. Formane, formane, valach ti netáhne.
Já jsem forman, to já dobře vím, svému vozu dobře rozumím.
Formani vozili zboží obchodníkům ve vozech, tažených koňmi. Toto řemeslo se rozvíjelo zejména ve 14. století, kdy u nás vznikla síť zemských stezek, později zemských silnic. Již za Karla IV.(14. května 1316, Praha – 29. listopadu 1378), se věnovala větší pozornost jejich úpravě a především bezpečnosti cestování. Pro přehlednost a také pro předejití přepadům vyšlo v roce 1361 nařízení, že se mají vymýtit obě strany silnic „co by kamenem dohodil“ a v roce 1578 „na šířku lesního provazce,“ což bylo přibližně 32 metrů. Mimo formanů obstarávali vývoz a dovoz zboží také kupci. Od 16. století se tato síť začala rozrůstat a zkvalitňovat, technický pokrok též zaznamenaly formanské vozy. Obchodu i cestujícím v 16. a 17. století sloužily živnosti kočovské a formanské, které se zabývaly nájemní dopravou. Vozům pro přepravu osob se říkalo „kotčí vozy“. Od vozů nákladních se lišily zvenčí pomalovanou korbou. Uvnitř byla sedadla obložená polštáři nebo potažená kůží, a to buď telecí, nebo kravskou. Většinou byly kryté plachtou s vyříznutými okénky. Kotčí vozy byly zpravidla taženy párem koní. Po stranách vozu visely tlumoky, do kterých se ukládaly cestovní potřeby.
Pro dálkovou dopravu nákladů se používalo formanských vozů pod plachtou, které táhly dva až čtyři páry koní. Obraz a popis tohoto vozu ze 17. století uvádí J. A. Komenský (28. března 1592 jihovýchodní Morava – 15. listopadu 1670 Amsterdam), v encyklopedii Orbis sensualium pictus. Vozka zde nesedí na formanském voze, ale na podsedním koni a přední koně řídí opratěmi. Všechny koně, přední i přiojní mají chomoutový postroj s řemeny nebo řetězy. Od 16. století se zaváděly otáčivé přední podvozky vozů, kterým se říkalo rejdy. Kola formanských vozů již měla paprsky zasazeny do kolní hlavy a konce nápravy bývaly mírně skloněny. Zadní kola formanského vozu byla větší než přední a byla sestavena z dvanácti paprsků, ze šesti loukotí a ze šesti dílů železných ráfů. Ocelové ráfy byly 4 - 6 coulů široké(1 coul t. j. 2.5 cm) to je až 15 cm. Kočárová kola měla šířku 2-3 couly to je 7,5 cm. Pro zvýšení bezpečnosti jízdy mívaly formanské vozy brzdící zařízení. Nejprve se při jízdě ze svahu brzdilo zaklesnutím háku do kola, který byl upevněn na konci provazu, jehož druhý konec byl přivázán ke spodku vozu. Jiným způsobem brzdění bylo podkládání kol zarážkou, které se říkalo „čuba, šupka, závěrka, prasátko“. Bylo to ploché železo s podélnými okraji ohnutými do tvaru žlábku, upevněné na řetízku. Používalo se však i dřevěných zarážek, které se podkládaly pod kolo. Podložené kolo se neotáčelo, jen klouzalo. Z té doby jsou i první „dopravní“ kamenné značky u silnic, které přikazují „Formane, dej pod kolo čubu“ a formani k tomu dodávali „nebo si rozbiješ hubu“. Pak se brzdívaly vozy šlajfem, které byli na předních i zadních kolech. K výbavě formanského vozu patřil hever, na líšni po levé straně visela velká plechová lucerna, pod vozem visela "pryčna, šífek či lodička“ se senem, provazy, nutnými podkovami, podkováčky, kleštěmi a kladívkem a jinými potřebami. Také zde bylo sítko, občas pestře malované, na přesypávání ovsa při krmení koní, putna, v proutěném koši válcovitá svítilna a vzadu vozu kolomaznice. Na "fasuňku" měl slaměnou nebo lýkovou rohožku, na ní plachtu vzadu shrnutou a provazem připevněnou, v předu "šejtroch", kde sedával vozka s psíkem. Vozka často povoz při jízdě obcházel.
Na formanský vůz se vešlo až 150 „starých centů“, tedy až 75q zboží. Nařízení z let 1738 a 1739, vydané pro „šetření silnic“, připouštělo zapřahat k nákladním formanským vozům nejvíce šest koní. Při čtyřech koních nesměl forman naložit víc než 2.800 kg. V roce 1747 bylo stanoveno v Rakousku-Uhersku, že maximální váha formanského nákladu byla 3.360 kilogramů. V dlouhých a táhlých kopcích přibírali formané přípřež „vorspann“, kterou poskytovali Forajtři s párem, dvěma i třemi páry koní. Tito Forajtři vypomáhali několik hodin nebo i delší cestu několik mil.
Formanství bylo provozováno jako samostatná živnost. Odměna za dovoz nebo odvoz se sjednávala dohodou. Formanům se také říkalo „lendkočí“, což znamenalo nájemní formani. Forman směl mít maximálně tři formanské nákladní vozy s příslušným počtem koní. Libovolný počet koní však mohl forman chovat na prodej a tak mnohdy obchod s koňmi býval pro formany často nejen vedlejším, ale i výnosnějším zaměstnáním než vlastní formanství.